Čtrnáctá provincie:Přehled íránsko-bahrajnského konfliktu
Úvod
Legitimita, jež se tradičně projevuje různými typy politické reprezentace a rozšiřováním teritoriální suverenity, představuje páteř domácího i mezinárodního politického života. Procesy legitimizace však nikdy nestagnují, nýbrž působí v širších politických kontextech. Jinými slovy, legitimita se neustále vyvíjí. Co se však mění méně, je způsob, jímž státy a politické reprezentace obhajují vlastní legitimitu, a proto je nutné nazírat současné dění na Blízkém východě a v severní Africe nikoliv jako zápas o uplatnění konkrétní ideologie, ale jako zápas o větší soulad mezi třídou vládnoucích a třídou ovládaných. Toto hledisko, jež se soustředí kolem legitimity, je však třeba porovnat se zdánlivou spontaneitou oddělených – a přesto jaksi propojených – přívalů arabských nepokojů, o kterých se hovoří jako o „revolucích“ či „povstáních“, jež jsou pak společně označovány jako Arabské jaro.
Pokud má nedávná proliferace politického aktivismu a násilí vskutku kořeny v problematice legitimity, je pak logické, že napětí, jež dalo vzniknout těmto masovým hnutím, má mnohem rozsáhlejší historii, a není tudíž pouhou násilnou erupcí snažící se zmobilizovat obyvatelstvo s jediným a jedinečným politickým cílem. Arabské státy neprošly obdobím postupného probouzení ale najednou, na konci roku 2010, požadovaly demokracii. Ve skutečnosti všemu předcházely série různých procesů a změn poměrů, které v každé arabské zemi proběhly způsobem jedinečným pro každý stát, a které jednoduše překypěly a donutily místní lid přehodnotit to, komu vlastně legitimita náleží.
Ocenit v úplnosti současné dění v několika arabských státech a pochopit, jak kořeny problémů, tak i jejich projevy ve formě politického aktivismu – které se stát od státu výrazně liší –, je možné pouze skrze optiku legitimity. Kupříkladu v Egyptě se Husní Mubárak až příliš podbízel Spojeným státům americkým, Evropské unii a Izraeli. Jeho zkorumpovaný režim neměl daleko k nepotismu a obecně běžným lidem upíral rovné ekonomické příležitosti, zatímco sám shromažďoval obrovské finanční prostředky. Kvůli těmto zálibám a typu chování většina Egypťanů spatřovala v Mubárakovi nelegitimního vládce, a proto se masové povstání, jež v této zemi proběhlo, stalo nástrojem k vymanění se ze spárů bezvýznamného diktátora. Fakt, že demokracie byla na úrovni rétoriky přijata, souvisí s tím, že veřejnost si raději zvolí nový žánr politické reprezentace, a to ne vždy nutně kvůli demokracii samotné. V Tunisku došlo k něčemu podobnému, když se lidé pokusili vyvázat moc z rukou zkorumpovaného Bin Alího. Tunisané si zvolili demokracii jako prostředek změny, je však zřejmé, že široká veřejnost spíše usilovala o větší legitimitu vládnoucí třídy. Tunisko narozdíl od Egypta nepůsobí na USA a EU jako geopolitický magnet a zároveň neudržuje nijak výjimečné vztahy s Izraelem. Ve skutečnosti však byly hlavním důvodem veřejného politického aktivismu Tunisanů ekonomické zájmy a snaha zbavit se všech omezení zavedených Bin Alího režimem.
Dnes tyto odlišné motivace fungují jako základna pro politickou změnu v zemích Blízkého východu a jejich jediná podobnost spočívá v tom, že veřejnost rozpoznala „mezery v legitimitě“ a místní masová hnutí se pokoušejí tyto nedostatky odčinit. Stručně řečeno, zásadně se lišící motivace pramenící z více či méně vzdálené historie, jsou hlavními příčinami politického aktivismu v Tunisku a Egyptě a jejich výsledkem v těchto zemích bude i odlišný typ vládnutí. Totožný princip lze pak uplatnit na Alžír, Libyi, Sýrii a Jemen.
Přes ostré rozdíly, které mezi vznikajícími revolučními hnutími panují, média a experti je až příliš často nazírají binární optikou demokracie a ne-demokracie. Toto vede k nesprávnému pochopení toho, co je v sázce jak v rámci těchto bojujících států, tak mezi nimi navzájem. Má se tak za to, že nečitelní „Arabové“ mají už jednoduše dost místních režimů, a tak chtějí demokratickou změnu. Taková zjednodušení zastírají opravdové problémy, jež je nutné řešit. Každé arabské povstání je proto třeba nahlížet jejich vlastní, jedinečnou optikou, jež závisí na geopolitické lokaci a místních identitách.
Toto se týká především malého bahrajnského šejchátu, který zaměstnával titulní stránky zahraničního tisku jako konkrétní důkaz toho, že se arabský svět snaží vdechnout život dřímajícímu státu a ekonomice. Kvůli zásahu proti samozvaným „povstalcům z Perlového náměstí“, je ale Bahrajn ve skutečnosti natolik mezinárodně ostrakizován, že se jen málo hlasů pozastavuje nad vlastní revolucí. Většina se spokojí se svalováním viny na bahrajnské bezpečnostní složky, jež možná reagovaly unáhleně, a na vojenskou intervenci ze strany Saúdské Arábie. Tyto kroky pak v důsledku zastírají dynamiku mezinárodních souvislostí – a to zejména v případě Íránu –, který revoluci podnítil a zároveň se z ní snažil geopoliticky těžit.
V Bahrajnu není revoluční nadšení z období mezi 17. únorem a 19. březnem 2011 žádnou novinkou; nedávné dramatické protesty nevzplanuly v souvislosti s širší mezinárodní situací (jako tomu bylo v Tunisku a Egyptě). Propuknuvší násilí bylo jen další epizodou ve více než tři desetiletí trvajícím geopolitickém zápase, který vyvolal Írán ve snaze manipulovat míněním veřejnosti s ohledem na postupně narůstající vliv této politické mocnosti v regionu. Situaci, ve které se nachází Bahrajn, lze pochopit jen tehdy, pokud podrobně prozkoumáme geopolitické ambice Íránu. Jedině tak lze následně přijmout vhodná politická opatření a zavést je do praxe.
Íránsko-bahrajnská vyčerpávací válka
Navzdory prohlášením, jež učinil íránský šáh v roce 1970, že Írán upustí od svých teritoriálních zájmů na území Bahrajnu, Islámská revoluční rada (Islamic revolutionary council), která se po roce 1979 pokusila zvrátit politické úsilí předešlých režimů, započala společně s šíitským obrodným hnutím do původních území někdejší Perské říše „vyvážet“ revoluci, a to do oblastí s početně významným zastoupením šíitského obyvatelstva. Jinými slovy, Íránská islámská republika si vytyčila cíl získat zpět hranice Perské říše, což byla součást ambiciózního plánu na šíření vlastní ideologie a posílení vlivu v regionu. Přední členové íránského nábožensko-politického vedení proto soustavně usilují o podkopání legitimity bahrajnské suverenity, a to jak na úrovni veřejných prohlášení, tak za pomoci ještě více bezostyšných a utajovaných operací.
Rétorická delegitimizace je příkladem nezodpovědného chování a nese s sebou potenciál zvýšeného napětí. Vezměme například výrok poradce velkého ájatolláha, Náteqa Núrího z 2. února 2009, v němž uvedl, že s ohledem na nadvládu Perské říše nad územím Bahrajnu v 17. a 18. století, je dnešní Bahrajn čtrnáctou provincií Íránu.1 Zatímco mnozí lidé na Blízkém východě a v severní Africe trpí syndromem selektivní paměti, tento výrok jen podtrhuje krátkozrakost Íránu.2 Uvažme návrat do 17. a 18. století nebo ještě lépe do století devatenáctého a dvacátého, kdy byla Persie rozdělena mezi dvě soupeřící sféry vlivu – mezi Spojené království a císařské Rusko. Je více než pravděpodobné, že by Írán spustil lavinu mezinárodních protestů, kdyby se byť jen jedna z uvedených mocností zmínila o návratu ke koloniálním časům. Jakmile tedy íránské vedení vycítilo pohyb ve stojatých vodách bahrajnské politiky a zaznamenalo nástup tamních šíitských hnutí, využilo příležitosti Bahrajn politicky delegitimizovat, čímž poodhalilo své vlastní koloniální ambice. Je pravdou, že za to Írán částečně zaplatil ztrátou vlivu v arabském světě, který výroky odsoudil, a kupříkladu Maroko stáhlo z Teheránu svého velvyslance. Írán si sice chvíli lízal rány, ale po čase se vše navrátilo do zajetých kolejí.
Ačkoliv se může zdát, že Núrího poznámky nejsou nijak závažné, bahrajnské státní bezpečnostní složky opakované zmínky týkající se íránských teritoriálních zájmů pozorně evidují a stále citlivěji sledují veškerá šíitská hnutí. Nemohou si totiž být jistí tím, jak daleko by byl Írán ochoten zajít, aby fyzicky znovu získal svou „čtrnáctou provincii“.
V minulosti došlo na nepřátelství mezi státy kvůli mnohem menším výpadům vůči legitimitě a takzvaná Fotbalová válka (1969) mezi Salvádorem a Hondurasem by měla být vážnou připomínkou toho, co vše jsou některé země ochotny na obranu své integrity podstoupit. Na rozdíl od hondurasko-salvádorského konfliktu, panuje mezi sedmasedmdesátimiliónovým Íránem a třičtvrtěmiliónovým Bahrajnem až příliš znepokojující nerovnováha sil. Íránská pravidelná armáda čítající 510 tisíc vojáků se zhruba rovná dvěma třetinám celé bahrajnské populace a výrazně převažuje jeho sunnitskou komunitu. S takovou nerovnováhou sil pak není překvapením, že jsou bahrajnští představitelé citliví na slovní výpady proti legitimitě státu. Na paměti je také třeba mít kontext minulých případů, kdy došlo na delegitimizující teritoriální zájmy. Když například irácké tanky 2. srpna 1990 vyrazily proti Kuvajtu, nechal se Saddám Husajn slyšet, že právě Kuvajt je 19. provincií Íráku, a že podniknuté kroky mají směřovat k rekonstrukci Iráckého státu v takové podobě, ke které byl „předurčen“.
Politické promenování vybraných íránských vůdců nezpochybní bahrajnskou legitimitu a zůstává jen předmětem spekulací, nakolik obyvatelé Bahrajnu považují íránská prohlašení za věrohodná. Koneckonců, ať už Írán Bahrajn uznává, či nikoliv není důležité. Činy Íránu však vypovídají mnohé o jeho skutečných záměrech a zlověstné výzvy metané do tváře Bahrajnu jsou stále naléhavější a zaslouží si pozornost. Kdyby se Írán spokojil jen s několika kontroverzními výroky pronesenými pro uši domácích konzumentů politiky, nemusel by si Bahrajn dělat starosti jak o svou vnitřní stabilitu, tak o své postavení v regionu. Írán však prostřednictvím tlaků zvnějšku a skrze podporu místních (bahrajnských šíitských) revolučních hnutí podniká od vzniku Islámské republiky (1979) kroky vedoucí k destabilizaci, delegitimizaci a znemožnění Bahrajnu. Lze určit tři fáze íránského vměšování do věcí Bahrajnu: zaprvé export islámské revoluce v letech 1979–1989, zadruhé šíitskou intifádu v letech 1994–2000 a zatřetí takzvanou „Perlovou revoluci“ v období 2008–2011.
Vývoz revoluce, 1979–1989
Zatímco bahrajnská politická scéna – podobně jako většina regionu – zažívala zvýšené napětí už během islámského roku 1400 (podle gregoriánského kalendáře se jedná o rok 1979) i v údobí bezprostředně následujícím, musela si počkat dva nesnesitelné roky, než Íránem materiálně i duchovně podněcovaný kvas vzklíčil i na území Bahrajnu. 3 Roku 1981 však již byly úmysly v regionu zřejmé; jednalo se o export šíity vedené Islámské revoluce do dalších šíitských komunit v regionu (především v Bahrajnu, Iráku, Libanonu, Saúdské Arábii a severozápadním Jemenu).
Přímý důsledek vývozu íránské revoluce na sebe vzal podobu Islámské fronty pro osvobození Bahrajnu (IFLB) s hlavním stanem v Teheránu. Činnost IFLB započala v roce 1981 se známým, nicméně neúspěšným pokusem o puč plánovaným na 16. prosince, který je v Bahrajnu národním svátkem. Plán samotný vypovídá o mnohém. Íránská zpravodajská služba vytvořila z místních bahrajnských šíitů disciplinovaný a nebývale motivovaný tým, jenž prováděl důkladné špionážní operace a byl trénován pro práci s výbušninami a lehkými zbraněmi. Tito Bahrajňané měli v převleku za členy policie a ochranky zaútočit na rádiové a televizní vysílání a bahrajnské mezinárodní letiště a současně zabít klíčové představitele režimu Ál Chalífů a podnítit širší šíitskou vzpouru. V nastalém zmatku měl Írán vojensky přímo zasáhnout a nastolit šíitskou teokracii pod vedením íránského duchovního hodždžatolisláma Kamála Hajdarího. Plán na puč byl odhalen ve chvíli, kdy Spojené arabské emiráty zaznamenaly v námořní dopravě neobvyklý pohyb mnoha mladých mužů z Íránu do Bahrajnu a daly výstrahu bezpečnostním složkám. Všichni strůjci konspirace byli zatčeni a na šesti místech na ostrově byly odhaleny tajné sklady zbraní a komunikační techniky.
Strach z vojenského dobytí Bahrajnu Íránem silně politicky otřásl celým regionem a pobídl tak šest států Arabského poloostrova (Bahrajn, Kuvajt, Omán, Katar, Saúdskou Arábii a Spojené arabské emiráty), aby nad rámec stávajících a na bezpečnost zaměřených smluv a dohod vytvořily hospodářskou a vojenskou alianci – Radu pro spolupráci zemí Perského zálivu (GCC, 1981). 20. prosince 1981 kupříkladu Saúdská Arábie a Bahrajn podepsali smlouvu o bezpečnosti, jež se zakládala na sdíleném zjištění, že hrozba ze strany Íránu narůstá. Vláda Saúdské Arábie zastupovaná princem Nájifem ibn Abdalazízem oznámila, že Írán „cvičí, vyzbrojuje a financuje teroristy s cílem narušit stabilitu v celé oblasti Perského zálivu“, a že saúdské království je připraveno dát „veškerý svůj potenciál ve prospěch bahrajnské bezpečnosti.“ 4 V žádném případě se zde nejednalo o standardní vzájemnou bezpečnostní úmluvu; smlouva byla založena na tom, že Saúdská Arábie dá k dispozici svou plnou kapacitu na zastrašení Íránu, aby ten upustil od podpory šíitských revolučních sil v zemích na Arabském poloostrově. Mezi Saúdskou Arábií a Íránem tak započala politická hra s ohněm.
Írán zpočátku nevěnoval alianci mezi Bahrajnem a Saúdskou Arábií velkou pozornost a dál podnikal kroky k exportu Islámské revoluce. Eskalujícího konfliktu s Irákem využil jako záminky k další militarizaci šíitských komunit v celém regionu. Po celé období počátku 80. let Írán zásoboval vojenské lídry šíitských vzbouřeneckých skupin zbraněmi a poskytoval jim finanční prostředky, a to s vyhlídkou na nepokoje v Bahrajnu a vojenskou intervenci na jeho území. Tyto snahy se setkávaly s rutinním odporem. Situace se nicméně proměnila ve hru na kočku a myš, jíž se účastnily čtyři strany: Saúdská Arábie s Bahrajnem pronásledovali Írán a bahrajnské šíitské vzbouřence.
Ke změně rovnováhy sil ve prospěch Bahrajnu (a Saúdské Arábie) došlo teprve po přímé vojenské intervenci Spojených států, jež zasáhly na obranu námořních plavebních tras v oblasti Perského zálivu. Díky zapojení USA se Bahrajn mohl nadechnout a zaujmout lepší pozici k řešení íránské hrozby, jež se rýsovala na obzoru. Třebaže je přítomnost Spojených států v regionu předmětem časté kritiky – po útocích na americké obchodní lodě vybudovaly USA v Bahrajnu v roce 1987 námořní základnu – Američané se stavěli na obranu území a reagovali na ilegální aktivity Íránu na moři, jež spočívaly v rozmísťování min podél plavebních tras. Írán žil v naději že získá na geopolitickém vlivu tím, že promění místní mezinárodní vody průlivu v íránské „jezero“.
V době, kdy se americké jednotky v rámci operace Earnest Will snažily chránit lodě plující pod kuvajtskou vlajkou do Indického oceánu a zpět, byla válečná fregata Spojených států USS Samuel B. Roberts zasažena íránskou minou (14. dubna 1988), jež válečnému plavidlu způsobila vážné škody. Američané odpověděli promptně, když o čtyři dny později spustili operaci Praying Mantis – čtyřiadvacet hodin trvající bleskový zásah proti íránským námořním silám na obou stranách Zálivu. Operace slavila úspěch – Írán přišel o dvě fregaty (jedna se potopila, druhá byla vážně poničena), dvě těžební plošiny, které byly předtím přestavěny na řídící, kontrolní a komunikační střediska íránského námořnictva, a minimálně o pět rychlých člunů. Celá akce se odehrávala na pozadí faktu, že existovaly důkazy o tom, že protibahrajnská terroristická kampaň z roku 1987 byla zaprvé financovaná Íránem a zadruhé si brala na mušku místní americké a evropské cíle, včetně ambasády Spojených států, ropných skladišť a poboček evropských bank.5
Rozmístění amerického námořnictva v Bahrajnu v rámci Operace Praying Mantis drželo Íránce operativně v šachu a s končící íránsko-iráckou válkou (1980–1988) byl Írán postaven před další problémy. Rozmístění amerických jednotek jasně přinutilo Írán vzdát se přímých vojenských akcí v Bahrajnu a uložit k ledu naděje na vývoz islámské revoluce.
Intifáda, 1994–2000
Přítomnost amerického námořnictva v Bahrajnu fungovala jako účinná zastrašovací metoda proti vojenské intervenci, současně však Írán nutila k dosažení svých cílů využívat nepřímé postupy. Ponižující, zuřivý zásah Spojených států proti íránskému námořnictvu jasně ukázal, na čí straně Amerika stojí. Američanům se útokem sice podařilo rozptýlit mýtus o (regionálním i mezinárodním) vlivu Íránu, nepovedlo se jim však zabránit vměšování islámské republiky do věcí svých bezprostředních i vzdálenějších sousedů.
Je zřejmé, že v případě Bahrajnu Írán zabrnkal na „etnickou strunu“, aby pod hesly „demokracie“ a „rovnosti“ shromáždil šíitské Bahrajňany. Byla to témata, která se přelila i do současného dění. V mnoha ohledech lze tak hovořit o mediálním převratu, neboť Írán efektivně využil možností, jež na konci 20. století skýtaly technologie, a „upozornil“ na represe režimu Ál Chalífů podporovaného Spojenými státy a Saúdskou Arábií. Tyto události se navíc odehrávaly v době, kdy svět sledoval rozpad Sovětského svazu a vzestup ryzích, demokratických iniciativ.
Írán neváhal a využil proměňující se dynamiky v mezinárodních prioritách a prezentoval se jako demokratický stát deklarující podporu demokratickým hnutím v Bahrajnu. Jakým způsobem se režimu podařilo získat si širokou podporu napříč převážně sunnitskými Araby obývanými státy Blízkého východu, je nadále záhadou. Spojené státy, Evropská unie a sunnitské státy se tak musely potýkat s vlnou politického aktivismu proti zavedenému systému.
Na rozdíl od první, přímočařejší fáze bahrajnsko-íránského konfliku na sebe fáze druhá vzala podobu intifády, jež byla jaksi méně spontánní ukázkou odhodlání místních šíitů převzít moc do svých rukou na úkor vládnoucí rodiny Ál Chalífů. Íránci se nedrželi příliš v pozadí, když v polovině listopadu 1994 došlo na první koordinované násilí. Šíité veřejně demonstrovali za získání „zaměstnání“ a tvrdili, že jim jsou upírány rovné příležitosti. To však byla jen záminka a záhy se ukázalo, že práce se dožadující aktivisté dávají přednost násilí v podobě vrhání kamenů a Molotovových koktejlů. První série demonstrací za sebou nechala deset mrtvých (devět demonstrantů a jednoho policistu), desítky zraněných a stovky osob zavřených v bahrajnských věznicích. 6
Pouliční protesty, označované jako „Dny hněvu“ (v arabštině jaum al-ghadab), nabraly na intenzitě. Bahrajňané denně čelili násilí, pokusům o převrat a všeobecné nejistotě, zatímco se íránské orgány cynicky nabízely, že budou zprostředkovávat jednání mezi režimem a demonstranty. Současně se hromadily důkazy svědčící o tom, že Írán cvičil a podporoval vůdčí osobnosti intifády. V momentě, kdy se důkazní materiál dostal do rukou americkým a saúdskoarabským představitelům, vystoupily USA proti íránské účasti tím, že do hlavního města Manámy permanentně nasadily svou pátou flotilu, jejíž součástí jsou jak jednotky s obrněnými transportéry, tak jednotky vyloďovací (zhruba 16000 členů vojenských posádek). Šíité a jejich íránští sponzoři vyhodnotili postup Američanů jako provokaci a zesílili povstaleckou činnost v rámci intifády za použití násilí, jež mělo zastřít ambicióznější plány na rozpoutání teroristické kampaně proti Bahrajnu a americkým jednotkám rozmístěným na jeho území. S postupující intifádou a v souvislosti s úspěšným tažením Hizballáhu v Libanonu, založil Muhammad Taqí Mudarrasí (údajně vycvičený íránskými revolučními gardami) bahrajnský hybrid tohoto hnutí pod názvem Bahrajnské vojenské křídlo Hizballáhu (MWHB).
12. února 1996 se islámské militantní skupiny přihlásily k zodpovědnosti za bombový útok na hotel v centru Manámy. Třebaže se zpočátku zdálo, že nitky vedou k Islámské frontě pro osvobození Bahrajnu (IFLB), brzy se ukázalo, že toto uskupení ve všech ohledech splynulo s nově založeným vojenským křídlem Hizballáhu (MWHB) a zachovalo si jen své označení a že za útokem ve skutečnosti stojí MWHB. 7 Po těchto událostech přišel 15. března 1996 žhářský útok na bangladéšskou restauraci a do ulic opět vtrhlo násilí, jež vyvrcholilo po popravě šíitského demonstranta. Ten byl shledán vinným ze zavraždění policejního důstojníka v průběhu násilných akcí v prosinci 1994. V Bahrajnu to byl první trest smrti po dvaceti letech. 8
Írán však opakovaně přestřelil, když podpořil MWHB, aby zorganizovalo šíitský převrat (3. června 1996), což opět přinutilo spojence Bahrajnu postavit se s rodinou Ál Chalífů bok po boku. Výsledkem bylo rovněž všeobecné zhoršení diplomatických vztahů Bahrajnu a Saúdské Arábie s Íránem. 9 Dalším výsledkem byla série zatýkání a oficiálně nedeklarované vyhlášení stanného práva, které přiškrtilo činnost posledních aktivních konspirátorů a protestujících a vydláždilo cestu ke znovunastolení stability a veřejného pořádku.
Konec intifády se tak dostavil na konci milénia se dvěma významnými událostmi – se soudním procesem se šejchem Abdalamírem al-Džamrím a se smrtí šejcha Ísy bin Salmána Ál Chalífy, kterého v úřadu nahradil jeho nejstarší syn Hamad bin Ísá Ál Chalífa, jenž okamžitě nařídil ukončit výjimečný stav.
Význačnost procesu s al-Džamrím by neměla být ani v nejmenším zlehčována. Nejenže al-Džamrí stál v čele šíitské intifády, ale fungoval také jako prostředník mezi organizacemi íránských a bahrajnských šíitů. Bahrajnský soud nad al-Džamrím nevynesl rozsudek smrti, místo toho volil „více shovívavý“, avšak mnohem viditelnější trest – odnětí svobody na deset let a zaplacení pokuty ve výši 15,4 milionů dolarů za špionáž pro Írán a podněcování násilí v řadách demonstrantů. 10 Zdá se tedy, že se Bahrajn poučil v lepším přístupu k demonstracím a snahám o převrat iniciovaným Íránem: je strategičtější sluhy Íránu uvěznit a ponížit, než je připravit o život a učinit z nich „šíitské mučedníky“. Soudní proces probíhal v napjaté atmosféře a opět do ulic přivedl velké skupiny šíitů. Výnos soudu však potlačil nepokoje, ke kterým se schylovalo a oddálil tak návrat pouličního násilí.
Nástup Hamada k moci dále zmírnil patovou situaci mezi sunnity a šíity. Zatímco Spojené státy a Saúdská Arábie úspěšně bránily proniknutí Íránu na Bahrajnský ostrov, všeobecná amnestie a opětovné svolání rady šúrá – zvoleného parlamentu – znemožnilo politickým agitátorům získat si masy nezbytné k dosažení jejich cílů, které se jim dařilo oslovit tím, že reagovali na pocity rozhořčení legitimních demonstrantů. V momentě, kdy byl nakonec samotný al-Džamrí omilostněn, bylo těžké přistoupit k vážnějším jednáním.
A tak téměř po dobu jednoho desetiletí Bahrajn přežíval v jakémsi stavu pozastaveného veřejného života, když se snažil nalézt rovnováhu mezi reformami a bezpečností země. Snažil se poskytnout svým občanům – ať už šíitům, či sunnitům – svobodu a prostor k politickému vyjádření a současně bránit integritu státu a zamezit návratu násilí, jež zemi provázelo v uplynulých desetiletích. Není bez zajímavosti, že čím více režim Ál Chalífů reformoval šejchát, tím byla šíitská komunita militantnější. V letech 2001–2002 například prošel šejchát transformací a Bahrajn se stal konstituční monarchií. Všichni občané, muži i ženy, získali jak právo volit, tak právo kandidovat do parlamentu. Tyto změny samozřejmě znamenaly zavedení svobodných voleb, které se uskutečnily v říjnu 2002, a to navzdory tomu, že strany zastupující šíity vyzývaly k jejich naprostému bojkotu.
Perlová revoluce, 2008–2011
Přestože se mnozí snaží vykreslit obraz letošního dění v Bahrajnu v souvislosti s nedávnými arabskými revolucemi, jedná se o chybné výklady událostí. Takzvaná Perlová revoluce, jež předcházela své jmenovkyni, započala v roce 2008 se zatčením vysokých šíitských duchovních spjatých s hnutím al-Haqq, kteří byli obviněni ze spiknutí a osnování státního převratu. Jejich přívrženci drželi hladovku a napětí v zemi začalo sílit. Je pozoruhodné, že toto napětí bylo přímo spojené s dalšími událostmi v regionu, jež souvisely s Íránem. USA se například snažily znemožnit nuklearizaci Íránu, proto tlačily na Bahrajn, aby pozastavil veškeré finanční transakce s islámskou republikou. 18. ledna tedy bahrajnská Ahli United Bank přerušila spolupráci s Íránem, v důsledku čehož se v zemi akutně nedostávalo měny. 11 Dále pak na konci ledna Bahrajn s Ománem uzavřely dohodu s Indií o letecké přepravě (Saúdská Arábie tak učinila začátkem měsíce). Tyto kroky Teherán vyhodnotil jako „úhybný manévr“. A konečně 26. dubna 2008 podepsal Bahrajn bezpečnostní úmluvu s NATO v rámci Istanbulské iniciativy pro spolupráci (ICI). 12 Cílem dohody je zajištění přímé komunikace mezi zpravodajskými službami a vojenskými plánovači. Ačkoliv přijetí takových ujednání je zcela v kompetenci Bahrajnu jakožto nezávislého státu, Írán v tomto postupu spatřoval promyšlenou lest na plnou integraci NATO v regionu a následné omezení íránské svobody jednání. Jinými slovy, Írán ucítil Bahrajnem zorganizované strategické „šťouchnutí“ a za každou cenu se z jeho implikací chtěl vymanit.
Zatím zřejmě poslední urážka islámské republiky přišla 1. října 2008, když se bahrajnský ministr zahraničních věcí, šejch Chálid, zmínil o snaze zahájit mírová jednání, jež měla Írán, Izrael, Turecko a arabské státy přimět k založení vlastní organizace, kde by tyto země mohly hovořit o historických křivdách a hledat řešení společných problémů. 13 Írán byl tímto do značné míry zahnán do kouta, neboť uznání Izraele se zcela příčí revoluční ideologii státu. Írán proto vnímal bahrajnskou iniciativu buď jako snahu o delegitimizaci islámské revoluce, již Írán prosazoval, nebo jako pokus o jeho mezinárodní izolaci, jelikož odmítnutí Íránu spolupodílet se na založení takové organizace by jej postavilo do role toho, jenž „kazí“ proces regionálního usmiřování.
Místo aby Írán Chálidovu výzvu vyslyšel, anebo odmítl, spustil na adresu Bahrajnu vodopád kritiky a návrh zcela rozmetal. Íránská politika vůči Bahrajnu na sebe opět vzala podobu pokusu o puč. 17. prosince 2008, jemuž dnes šíitští revizionisté přezdívají „den mučedníků“, bylo ve spojitosti s plánovanou teroristickou kampaní ze strany MWHB s úmyslem destabilizovat Bahrajn útokem na tzv. měkké cíle zatčeno čtrnáct osob. Útoky měly být namířeny proti obchodním centrům, diplomatickým misím a nočním klubům. Po výslechu zadržených vyšlo najevo, že buňka MWHB prošla výcvikem v Sýrii, i když její vůdci měli bydliště v Londýně. 14 I za klidné politické situace je Den mučedníků vždy spojen s napětím a zatčení čtrnácti členů MWHB podnítilo konspirační teorie o svévolném zásahu vlády proti šíitské komunitě, což vedlo k další vlně téměř každodenních demonstrací, jež trvaly až do konce února 2009. Šíité údajně vyšli do ulic, aby protestovali proti soudnímu procesu s účastníky protistátního spiknutí z roku 2008, brzy však bylo jasné, že se tímto způsobem Írán opět snaží zažehnout své šance na přímé angažmá v Bahrajnu. Právě na pozadí těchto událostí Náteq Núrí vyjádřil postoj Íránu k této ostrovní zemi jakožto čtrnácté provincii. Výrok hlasitě podpořili bahrajnští šíitští vzbouřenci.
Hamad navzdory těmto provokacím v dubnu 2009 vyhlásil amnestii a omilostnil 170 vězňů včetně 35 šíitů, kteří byli zrovna souzeni pro velezradu a pokus o státní převrat. Za normálních okolností takový postup uvolňuje napětí a vytváří prostor pro dialog a národní usmíření. V tomto případě však o normálních okolnostech nemohlo být řeči, neboť jeden z klíčových hračů – Írán – za žádnou cenu nechtěl opustit svou pozici. Naopak si počínal velmi proaktivně a snažil se rozpoutat nepokoje – demonstrantům vyplácel finanční odměnu –, čímž by se Bahrajn stále více blížil občanské válce, do níž by Írán posléze zasáhl, aby zabránil obětem na životech civilistů, což by mu umožnilo vstoupit na ostrov na blíže neurčenou dobu.
Za takových podmínek se psala bahrajnská kapitola Arabského jara. Nicméně cesta k povstáním z jara 2011 vedla přes činnost Teheránu a jeho soustavné pokusy využívat politických příležitostí. Ve skutečnosti bahrajnská Perlová revoluce započala už na přelomu srpna a září 2010 – dlouho předtím, než do ulic vyšli lidé v Tunisku a Egyptě –, když došlo k odhalení dalšího pokusu o státní převrat a zatčení 160 osob krátce před volbami, které se konaly v říjnu. Zatčení vyvolala odplatné boje mezi šíitskými demonstranty a bahrajnskými bezpečnostními složkami. Tentokrát však mělo násilí přimět šíity k tomu, aby hlasovali v neprospěch vládnoucí strany. Volby nedopadly pro šíitské strany dobře a nařčení ze zmanipulování voleb vyvolalo další konflikty a výtržnosti.
V době, kdy ostatní arabská povstání vrcholila, Manáma doslova vřela a místní šíité – povzbuzováni Íránem – znovu nabyli přesvědčení, že dozrál čas k násilnému svržení režimu Ál Chalífů. 17. února už byli řadoví demonstranti nastoupeni v plné sílé, tentokrát byli ale lépe připraveni: šítští muži a ženy se rozdělili do dvou oddělených davů. Šíitky oblečené do čádorů zakrývajících až na oči celé tělo – tedy oděvu prosazovaného ájátolláhy – demonstrovaly za svobodu, zatímco muži s tvářemi schovánými pod šálami vrhali po vládních jednotkách kameny. Írán byl připraven na eventualitu, že by na straně šíitů došlo k úmrtím a mobilizoval své „PR týmy“, aby Bahrajn skandalizovaly. Současně ale íránské jednotky zvažovaly možnosti intervence. Zbytek je pak sledem nedávných událostí, během nichž – po vzoru dění na káhirském Náměstí svobody – v noci na Perlovém náměstí demonstranti tábořili a ve dne vedli asymetrickou válku. Počet mrtvých narůstal a režim Ál Chalífů a Bahrajn obecně čelily mezinárodnímu odsouzení. Jako obvykle většině evropských a amerických představitelů unikalo, nakolik je krize závažná. Nechtěli vidět skutečné kořeny násilí, jež souvisely s aktivitami Íránu, a místo toho apelovali na Bahrajn, aby své zásahy omezil.
Jak se dalo čekat, napětí v ulicích rostlo a s ním i obavy Rijádu, který se v rebeliích angažoval na podporu režimu Ál Chalífů. Operace, jež nakonec ukončily pouliční boje v Bahrajnu, byly dvojího typu: Saúdská Arábie na území Bahrajnu vyslala vojenské jednotky, aby demonstrovaly sílu, bahrajnské bezpečnostní složky využily všech prostředků na vyklizení Perlového náměstí a k zadržení všech, kteří tam rozbili tábor. Saúdskoarabská intervence a vojenská podpora byla spíše symbolického než praktického rázu, vzkázala však světu tři věci: Zaprvé Saúdská Arábie považuje Bahrajn za součást své sféry vlivu v západní oblasti Perského zálivu, zadruhé Chalúfův režim je pro Saúdy hlavním spojencem, a konečně zatřetí USA a Evropa představují v tomto kontextu periferní mocnosti, jež nejsou schopny – či ještě hůře ochotny – aktivně bránit status quo v regionu.
Závěr
Ve světle zájmů, které Írán v regionu dlouhodobě demonstruje a jeho přímého vměšování se do věcí Bahrajnu, se ještě umocňuje záhada toho, jak Amerika a Evropa na násilné politické akce zareagovaly. Spravedlivé zhodnocení íránsko-bahrajnského konfliktu pak odhaluje jisté znepokojivé trendy, které by státní představitelé měli mít na paměti, až budou přeformulovávat politiku pro daný region a snažit se vybudovat politickou infrastrukturu k dosažení svých normativních i materiálních zájmů.
Posledních třicet let sňalo z neústupnosti Íránu jakékoliv nejasnosti a co se týče Bahrajnu odhalilo íránské revizionistické tendence a politické zájmy. Jelikož se Írán nachází v pozici, kdy se snaží dosáhnout regionální hegemonie a zároveň je kontrolován americkými námořními silami, je ve svém úsilí destabilizovat Bahrajn nucen měnit taktiku a využívat skrytějších metod. Jedině tak bude s to případně vojensky zasáhnout a před sunnity bránit šíitskou komunitu. Rozhodně by se nejednalo o krátkodobou stabilizační misi, je však pravděpodobné, že by Írán využil svého postavení v Bahrajnu k zavedení teokracie. Tuto pozici při západním pobřeží Perského zálivu by potom mohl považovat za základní kámen šíření svého vlivu v celé oblasti Arabského poloostrova. Írán jen trpělivě čeká na vhodnou příležitost. Podle Arab Times, íránské revoluční gardy „v soukromých výcvikových táborech nacházejících se ve Waheeře, odlehlé oblasti při hranicích Venezuely a Kolumbie, trénují velký počet Kuvajťanů, Bahrajňanů a Saudů, kteří mají ve svých zemích i na dalších místech světa podniknout teroristické akce v případě, že by byl Írán vojensky napaden.“ 15 Třebaže může tato informace sloužit k vojenské mobilizaci arabských států, je s ohledem na předešlé zkušenosti s Íránem pravděpodobné, že se jedná o pravdivé tvrzení. Pokud by se Íránu skutečně podařilo vymanit Bahrajn z moci Ál Chalífů, významně by to posílilo geostrategickou pozici Teheránu v Perském zálivu, neboť by se zdejší mezinárodní námořní cesty staly Íránem regulovaným vodstvem. Jinými slovy, Írán by získal kontrolu nad námořní obchodní dopravou – včetně uhlovodíků – v Zálivu.
Tyto výslovné cíle a jejich pravděpodobné důsledky jsou důvodem, proč by mezinárodní společenství mělo Bahrajnu přispěchat na pomoc a nikoliv ho ostrakizovat. Prozatím se ale zdá, že mnozí představitelé tonou v rétorice Arabského jara a snaží se zachovat si tvář před arabskými davy tím, že k nim přistupují jednotně. Tento postup je však krátkozraký a nebezpečný, jelikož specifika jednotlivých případů jsou tak zneviditelňována a výsledkem je obecná rovnice: arabské obyvatelstvo je svými lídry utlačováno, a proto požaduje demokratické reformy. To je pravda ale jen částečně a v případě Bahrajnu to neplatí vůbec. Politici by měli přestat číst transparenty demontrantů a začíst se do historických knih. Blízký východ roku 2011 se velmi podobá Blízkému východu z roku 1911, 1948 či roku 1979 – změnilo se jen to, co je v sázce. Je smutné, že Bahrajn bojuje o svou existenci s mnohem větším a agresivním Íránem a mezinárodní společenství, oblouzněné rétorikou demokracie, spokojeně naslouchá umírněným projevům volajícím po umírněných reformách, jež vycházejí z úst ájátolláhů, o kterých rozhodně nelze tvrdit, že jsou umírnění.
Překlad: Tereza Kynčlová
1 Televize Al-džazíra, 22. února 2009.
2 Není to poprvé, co vysoce postavený íránský představitel volal po anexi Bahrajnu, tyto zájmy přetrvávají od roku 1979. Viz např. Michael C. Hudson, „There is a Delicate Balance in Tiny Bahrain,“ The Morning Record and Journal, 5. listopadu 1979, str. 7.
3 Televize Al-džazíra, 22. února 2009.
4 Televize Al-džazíra, 22. února 2009.
5 Televize Al-džazíra, 22. února 2009.
6 Televize Al-džazíra, 22. února 2009.
7 Televize Al-džazíra, 22. února 2009.
8 Televize Al-džazíra, 22. února 2009.
9 Televize Al-džazíra, 22. února 2009.
10 Televize Al-džazíra, 22. února 2009.
11 Není to poprvé, co vysoce postavený íránský představitel volal po anexi Bahrajnu, tyto zájmy přetrvávají od roku 1979. Viz např. Michael C. Hudson, „There is a Delicate Balance in Tiny Bahrain,“ The Morning Record and Journal, 5. listopadu 1979, str. 7.
12 Není to poprvé, co vysoce postavený íránský představitel volal po anexi Bahrajnu, tyto zájmy přetrvávají od roku 1979. Viz např. Michael C. Hudson, „There is a Delicate Balance in Tiny Bahrain,“ The Morning Record and Journal, 5. listopadu 1979, str. 7.
13 Není to poprvé, co vysoce postavený íránský představitel volal po anexi Bahrajnu, tyto zájmy přetrvávají od roku 1979. Viz např. Michael C. Hudson, „There is a Delicate Balance in Tiny Bahrain,“ The Morning Record and Journal, 5. listopadu 1979, str. 7.
14 Není to poprvé, co vysoce postavený íránský představitel volal po anexi Bahrajnu, tyto zájmy přetrvávají od roku 1979. Viz např. Michael C. Hudson, „There is a Delicate Balance in Tiny Bahrain,“ The Morning Record and Journal, 5. listopadu 1979, str. 7.
15 Není to poprvé, co vysoce postavený íránský představitel volal po anexi Bahrajnu, tyto zájmy přetrvávají od roku 1979. Viz např. Michael C. Hudson, „There is a Delicate Balance in Tiny Bahrain,“ The Morning Record and Journal, 5. listopadu 1979, str. 7.
